Do Polska obytňákem? Na deset dní? Rozhodně, a příště klidně zas!

Když jsem se poprvé doma zmínil, že bychom mohli vyrazit do Polska, byli všichni z okolí bez nadsázky zděšeni: co v Polsku, vždyť tam nic zajímavého není a nikdo tam nejezdí… Tenhle zažitý názor mě ještě více utvrzoval v tom, že se do Polska s naším bydlíkem určitě vydáme. A nelitovali jsme…

Vyrážíme koncem července a plánujeme desetidenní cestu napříč Polskem. Nemáme moc času na poznání tak rozlehlé země, proto vybíráme jen ta, dle průvodců, nejatraktivnější místa. Prvním je Kostel Míru (Kosciol Pokóju) zapsaný na seznamu Unesca v městečku Javor nedaleko českých hranic. Je pro nás něčím nevídaným. Byl vystavěný v 17. století jen ze dřeva a hlíny a bez kostelní věže. Připomíná tedy spíš větší hrázděnou stodolu, která nás ale uvnitř překvapuje nádhernou dřevěnou malovanou výzdobou se čtyřmi patry ochozů a lavicemi jako v divadle. Vejde se do něj přes 6 000 lidí. Ochotná pokladní nám pouští český výklad o jeho historii. Jsme unešeni hned první památkou, kterou jsme v Polsku navštívili.
Samotný Javor nás už tolik neuchvátil. Bohužel musíme vynechat prohlídku historické Vratislavi (Wroclaw). Právě zde totiž probíhají světové hry v neolympijských sportech a máme obavy z možných komplikací v dopravě. Tak snad při příští návštěvě.

Do stříbrného dolu i známé baziliky

Pokračujeme po dálnici směr Katovice k městečku Tarnovské Hory (Tarnowskie Góry). Láká nás důl na stříbro s projížďkou loďkami po podzemní řece. Kemp, který jsme našli na internetu, zde prý už dávno není. Nakonec tedy nocujeme na parkovišti u dětského hřiště, na kterém si k našemu překvapení ještě dlouho po půlnoci „hrála“ místní omladina. V dalších dnech již raději míříme do kempů, kterých je v Polsku „neurekom“. Návštěva dolů na stříbro dopadá špatně. Jsou pro technickou poruchu uzavřeny, a tak si prohlížíme jen skanzen důlních strojů vystavených venku.

Nezbývá než pokračovat k další, tentokrát církevní, památce do Čenstochové (Czestochowa). Jde o nejdůležitější poutní baziliku Polska ukrývající národní poklad, a sice zázračný obraz Matky Boží s dítětem (Černá Madona). Ta je zde uctívána pro své zázračné uzdravující schopnosti a jako ochranitelka všech Poláků. Ubytováváme se pro jistotu hned ráno v příjemném kempu asi dvě stě metrů od baziliky. Kemp je poloprázdný a cena neuvěřitelná. Za našeho bydlíka se dvěma osobami bez elektriky platíme za noc 40 zlotých což je asi 250 Kč. Pravda, sociální zařízení trochu připomíná minulé století, ale teplá voda zde teče bez omezení a nic se za ni neplatí. Ceny v Polsku jsou ostatně ve všech ohledech velmi příjemné a dají se srovnávat s našimi. Pohonné hmoty jsou zde dokonce levnější než u nás.

Bazilika v Čenstochové je obrovský církevní komplex s chrámem, několika kaplemi a dalšími sakrálními budovami, včetně venkovní kazatelny pro stovky věřících sedících na louce před bazilikou. Parkoviště velké jako fotbalové hřiště sousedící s bazilikou je do posledního místečka zaplněno. Prodíráme se davem lidí proudícím do baziliky na jednu ze mší, které se zde konají snad každé dvě hodiny od rána až do půlnoci. Do kaple s Černou Madonou se nedostaneme, je plná lidí, a tak jen zpovzdálí obdivujeme její výzdobu. Třeba po stěnách rozvěšené berle, které prý zázračně uzdravení odhazují na zem. Náboženský kult v Čenstochové a vlastně v celém Polsku je pro nás nevěřící zcela nepochopitelný. Tolik lidí v kostelech o mších jsme ještě nikdy neviděli. V Čenstochové máme naplánovaný také náš první cyklovýlet. Začíná zde totiž jedna z cyklistických tras po hradech jižního Polska, tak zvaná Stezka orlích hnízd (Szlak Orlich Gniazd). Tato 160 km dlouhá cyklostezka z Čenstochové do Katovic vede kolem asi desítky hradů, tvořících ve 14. století jižní obranný systém země. Vydáváme se na první z úseků vedoucí z Čenstochové do Olštýna (Olsztyn), kde stojí krásná zřícenina středověkého hradu. Kdo čeká v Polsku příjemné cyklostezky jako u nás, bude asi zklamán. Cesta je mizerně značená, vede jak lesními cestami, tak i frekventovanými silnicemi a místy připomíná spíš cestu pro pěší než pro kola. Bez podrobné mapy se na polských cyklostezkách určitě neobejdete. Nebýt několika ochotných domorodců asi tam bloudíme dodnes.


Zřícenina hradu Olštýn ale určitě stojí za návštěvu. Jeho válcovitá kamenná věž z dálky připomínající spíš tovární komín se vypíná na travnatém vršku a spolu se zbytky hradeb a další věže na protilehlém kopci dominuje zdejšímu kraji. Návrat do kempu již probíhá bez komplikací a po čtyřech hodinách strávených v sedle kola jsme rádi, že jsme opět nohama na zemi. Pozdě večer se ještě jednou pokoušíme dostat k Černé Madoně. Aspoň jednu fotečku. Situace je ale stejná jako ráno. Bohužel se tak nedočkám zázračného uzdravení mého bolavého, těsně před odjezdem podvrtnutého, kotníku…

Nejen k rodnému domu Koperníka

Druhý den pokračujeme v cestě na sever k Baltskému moři. Jedeme po dálnici, kde se kupodivu nic neplatí, až k historické Toruni. Cestou se zastavujeme na kratičké prohlídce nejstarší vodní tvrze v Polsku, gotickém hradu v Oporowe.


Cihlový hrad obklopený vodním příkopem se zelenou vodou patří k několika málo dochovaným středověkým rezidencím v Polsku. Pravda, není nijak velký a svým vzhledem rozhodně nepřipomíná středověký gotický hrad, na který jsme zvyklí od nás, určitě je ale zajímavý a hezký. Dalším naším cílem je město Toruň, které patří k nejzachovalejším městům Polska. Za 2. světové války jako zázrakem uniklo zničení a dnes je vyhledávaným turistickým cílem. Jeho nádherné historické centrum je právem zapsáno na seznamu Unesca. Většina historických polských měst má svoje centrální náměstí (starý rynek) s renesančními domy vystavěnými kolem budovy radnice, která stojí vždy uprostřed. Stejně je to i v Toruni. Vylézáme na věž radnice, odkud je krásný výhled. Kromě rynku a pěší zóny je zde ještě jedna významná budova, a to rodný dům Mikuláše Koperníka.

Na noc zastavujeme v kempu na zahradě u rodinného domku. Malý kemp v městečku Swiecie sousedí s pozůstatky místního křižáckého hradu a rozhodně nevyniká žádným luxusem. V dřevěném přístřešku je zde jeden záchod a jedna sprcha s umyvadlem. Vše je ale čisté a pro jeden stan a tři kempry zcela dostačující. Víc návštěvníků by se ostatně do kempu asi ani nevešlo. Na večeři vyrážíme na kolech do nedalekého Chelmna, kde se projíždíme po historickém centru s náměstím a malou radnicí. Je vidět, že Chelmno není zrovna turistickou destinací. Na ulicích je po osmé hodině zcela mrtvo a my se marně snažíme najít hospodu, kde bychom dostali najíst.

Ráno pokračujeme v cestě. Tentokrát mimo dálnici, abychom se vyhnuli mýtnému, na které nás upozorňuje navigace. Hlavní tahy jsou většinou opravené a dá se po nich pohodlně jet. Jakmile ale sjedeme na některou z vedlejších silnic, jsme jako na tankodromu. Díra vedle díry zalátané stále novějšími záplatami vytváří na silnici jeden hrbol za druhým. Jediným receptem, jak se na takovýchto silnicích pohybovat, je jet uprostřed, kde je hrbolů nejméně, a minimálně 80kilometrovou rychlostí, kdy se přes hrboly už jen přenášíte. Nesmíte ale potkat stejné odvážlivce proti vám… Poláci se vůbec na silnicích pohybují jako kaskadéři. Žádné omezení rychlosti jim není svaté a pokud nejedete ve vesnici alespoň sedmdesát, jste brzdou provozu, kterou je potřeba předjet.

Kwidzyn s obrovským křižáckým hradem a chrámem tvořícími jeden monumentální celek jsou další zastávkou na naší cestě. Obrovská cihlová stavba z 13. století je charakteristická především svojí předsunutou obrannou věží vzdálenou od hradu 60 metrů, kterou s hradem spojuje most s krytou chodbou o pěti obloucích. Zlí jazykové ale tvrdí, že to nebyla žádná obranná věž, ale předsunutý záchod, kam chodili kněží z biskupství vykonávat svoji potřebu. Bohužel je pondělí, a tak si tuto teorii nemůžeme ověřit v praxi, a do druhého dne zde čekat nemůžeme.


Díky uzavřenému hradu v Kwidzynu máme časový náskok, a tak se těšíme na Gdaňsk. Zbývá nám necelých 40 kilometrů po jedné z hlavních tepen S7. Bohužel dopravní situace nám dělá čáru přes rozpočet. Přes dvě hodiny postáváme v kolonách na uzavírkách a objížďkách rozestavěné dálnice. Čas na prohlídku města se nám tak scvrkává na necelý půlden. Parkujeme na okraji historického centra a na kolech pokračujeme po hlavním nábřeží do středu města. Davy turistů nám bezpečně ukazují cestu. Kola musíme brzy zanechat svému osudu přivázaná k železnému zábradlí. Nábřeží i celý historický střed města je jedno velké tržiště s nepředstavitelným množstvím lidí. Stánky se suvenýry všeho druhu lemují ulice z obou stran, prodíráme se úzkou uličkou mezi nimi s další spoustou turistů. Fasády historických domů jsou stánky zakryty tak, že můžeme sledovat jen horní patra domů. Naši domněnku, že jsme dorazili v den konání trhů, nám později vyvracejí místní s tím, že Gdaňsk je takto zacpán po celé léto… Nádherné fasády bohatých hansovních domů i výpravné kostely a katedrály jsou nespornou devizou Gdaňska, stánky a davy turistů nás ale odrazují od delšího pobytu. Po rychlé prohlídce nejdůležitějších památek historického centra se přesouváme se k mořskému pobřeží na Helskou kosu (Mierzeja Helska).

Po relaxu na největší křižácký hrad

Vedro je opravdu úmorné. Těšíme se, že se zchladíme ve studeném moři. Zastavujeme na dva dny v jednom z řady kempů, které se táhnou po celé délce Helské kosy. Tento 34 kilometrů dlouhý výběžek oddělující Gdaňský záliv od Baltského moře je vyhlášenou rekreační oblastí. Patří k nejteplejším místům baltského pobřeží s nádhernými písečnými plážemi, které obíhají celý poloostrov. Turisté sem proudí z celého Polska a zdejší rekreační střediska si nezadají s turistickými středisky Chorvatska či Itálie. Jen s tím rozdílem, že zde nejsou obrovské hotelové komplexy, ale jen menší penziony a nekonečné množství kempů pro stany a karavany. Kromě Poláků zde nejsou Němci, Holanďani či jiní cizozemci, snad jen několik Čechů. Jsme příjemně překvapeni. Pláže jsou poloprázdné, bez nekonečných řad slunečníků a lidí. A moře je dokonce snesitelně studené. K obědu si dáváme vynikající mořské ryby z místního lovu. Jen pozor při objednávání, je potřeba chtít rybu svěží a ne čerstvou, protože to polsky znamená starý, okoralý, jak nám vysvětluje číšnice. Dorozumívání v Polsku je kromě několika výjimek ostatně celkem jednoduché. Většině slov rozumíme. To je nesporná výhoda pro nás jazykové analfabety oproti Francii, Anglii či Itálii. Po dnu koupání a prozkoumávání Helské kosy jsme připraveni pokračovat v další cestě. Před námi je největší křižácký hrad v Polsku, Malbork.


Hrad Malbork je jednou z největších turistických atrakcí Polska. Množství turistů u pokladen nás sice trochu odrazuje, ale obrovský komplex je brzy spolkne jako malinu. Hrad drží dvě světová prvenství – je největší gotickou a zároveň cihlovou stavbou na světě. To jsou asi taky důvody, proč byl zapsán do seznamu Unesco. Byl vybudován řádem německých rytířů na konci 13. století a my celé tři hodiny sami s audioprůvodcem v polštině (český nemají) procházíme po jeho chodbách a místnostech hradu a obdivujeme jeho monumentálnost. Z hradních komnat, které jsou mimochodem zcela prázdné, se odpoledne přesouváme na další cyklovýlet, tentokráte podél známého Elblagského kanálu (Kanal Elblaski).

Elblagský kanál byl vystavěn v 19. století za účelem transportu zboží z vnitrozemí k Baltskému moři. Je dlouhý 84 kilometrů a výškový rozdíl mezi hladinou moře a jezery ve vnitrozemí přesahuje sto metrů. Jeho stavitelé tento problém vyřešili pěti lodními výtahy, které byly cenově dostupnější než plavební komory. Dřív než ale mohl být kanál naplno využit, přišla ke slovu železnice, která provoz kanálu rychle ukončila. Dnes je kanál jedinečnou turistickou atrakcí s ukázkou výjimečného technického inženýrství předminulého století. A právě z cyklostezky můžete krásně sledovat lodě, jak zde najíždějí na podvodní podvozky, na kterých jsou pak lany po kolejích silou vodního proudu vytahovány po souši do kopce k dalšímu rameni kanálu.

Mazurská jezera a Bělověžský prales

Míříme dál na východ, směr Mazurská jezera. Na noc zastavujeme v kempu na kraji města Olsztyn. Maličký kemp na zahradě hotelu u jezera nabízí kromě příjemného koupání také nespočet komárů… Ráno si prohlížíme město a místní gotický hrad, ve kterém působil slavný polský astronom Mikuláš Koperník. Samotné město není ale žádné historické terno, proto brzy jedeme dál, tentokrát k barokní bazilice ve Svaté Lipce (Swieta Lipka). Nádherná stavba s červenobílou fasádou a dvěma věžemi je považována za nejkrásnější barokní památku v Polsku, a my souhlasíme. Ze Svaté Lipky děláme ještě kratičkou zajížďku do nedalekého městečka Reszel, zajímá nás tamní hrad ze 14. století. Dnes je v jedné části hradu hotel a v druhé jsou vystaveny nejrůznější mučící nástroje s popisem a historií tohoto středověkého řemesla. Ostatně hrad má v tomto oboru jedno smutné prvenství. Na počátku 19. století zde došlo k poslednímu čarodějnickému procesu a upálení v Evropě.

Na noc se ubytováváme v klasickém velkém kempu Borowo na okraji rekreačního střediska Gizycko v centru Mazurských jezer. Máme před sebou hned dva výlety na kolech po jedné z nejhezčích přírodních oblastí Polska. Velká Mazurská jezera jsou opravdovou perlou a rájem pro všechny milovníky přírody, lodí a jachtingu. Jezera jsou propojena řekami a kanály, po kterých se můžete pohybovat v lodičkách, na březích v každé vesničce jsou přístavy, travnaté pláže a maličké kempy pro stanaře i karavanisty. Žádné hotelové komplexy ani milionářské jachty, jen obyčejné skromné plachetnice. Na kolech objíždíme po cyklostezkách několik jezer a kocháme se nádhernou přírodou.

Po dvou dnech se přesouváme k další přírodní atrakci Polska tentokrát do Bělověžského pralesa (Bialowieski Park Narodowy). Rodinný kemp Michal v městečku Bělověž (Bialowieza), malém středisku v srdci pralesa, je opět jen trochu větší zahrada u rodinného domku. Ceny se odvíjejí od turisticky atraktivního okolí, pohybují se od 40 do 80 zlotých (tj. 250-500 Kč) za auto se dvěma osobami. Menší kempy jsou však primárně určeny pro turisty se stany. Ani v jednom z kempů, které jsme navštívili, nebyla výpusť na odpadní vodu či chemickou toaletu, nebo místo pro doplnění čisté vody.

Pěší prohlídka, výhradně s průvodcem!, polské části Bělověžského pralesa trvá přes čtyři hodiny. Nikdo vám však nezaručí, že spatříte volně se pohybující stádo zubrů, které je největším lákadlem pralesa. My volíme raději projížďku na kolech po volně přístupné části pralesa. Vede tudy bezpočet lesních cest, a míjíme i menší zoopark nejen se zubry. Při bloudění po lesních silničkách se dostáváme až k běloruské hranici s budovou celnice, ostnatými ploty a hraničními závorami. Nikde ani živáčka, žádná auta. Stačilo by tak málo, abychom se mohli podívat do Běloruska, jen kdyby tady nekončil svobodný svět evropské unie. Vracíme se zpět k autu a musíme zkonstatovat, že Bělověžský prales je jen taková mediální bublina, kterou jsme klidně mohli vynechat.

Po stopách dobrého vojáka Švejka

Před námi je 500 kilometrů jízdy po místních silničkách na jih do města Přemyšl (Przemysl). Zastavíme se však ještě ve městě Zamošč, označovaném renesanční perlou Polska. Stejně jako Toruň uniklo válečné vřavě 2. světové války a zachovalo si tak svoji původní tvář. Dnes je právem na seznamu Unesca. Obdivujeme nádherné náměstí s opravenými renesančními domy a monumentální radnicí se dvěma schodišťovými rameny. Všude je plno lidí a přitom město nepůsobí dojmem přeplněného turistického centra.

Večer již parkujeme pod jednou z obranných bašt ve městě Přemyšl, jednom z nejstarších měst Polska. Historický vývoj ho proměnil v největší obrannou pevnost rakousko-uherského mocnářství. Její prstenec dosahoval délky až 45 kilometrů a se sedmnácti samostatnými pevnostmi patřila k třetímu největšímu systému opevnění na světě. Dnes se tu nachází už jen zbytky a rozvaliny některých bašt a hradeb a my parkujeme právě u jedné z nich, ve které si místní obdivovatelé našeho Švejka založili jeho muzeum. Švejk je zde velmi populární, má dokonce sochu na náměstí a každý rok tu pořádají Švejkovy slavnosti. Podle Jaroslava Haška byl Švejk arestován v místním vězení. Do pozdních nočních hodin proto musíme společně s místními švejkology obcházet Švejkovy putyky a pít pivo na jeho zdraví… Ráno nás čeká kromě bolehlavu i prohlídka města s hezkým náměstím a renesančním zámkem na nedalekém vršku.


Kolem poledne se obracíme k domovu, před námi je poslední etapa naší cesty s návštěvou solných dolů ve Veličce (Wieliczka) a města Krakov. Než ale dojedeme do kempu ve Veličce, vydáváme se ještě na prohlídku tří venkovských dřevěných kostelíků zapsaných na seznamu Unesca. Prvním je kostel sv. Michaela archanděla ve vesničce Binarowa, druhým kostel sv. apoštolů Filipa a Jakuba ve vesničce Sekowa a posledním je chrám Matky Boží ve vesničce Owczary. Do kempu ve Veličce přijíždíme k večeru. Za kemp se tu jako obvykle vydává jen větší zahrada u hotelu se sociálním zařízením z Toi-Toi budek… Ráno vstáváme brzy, abychom byli první u pokladen. Přeci jenom solné doly jsou vyhlášenou památkou. Prohlídka trvá dvě hodiny. S průvodcem procházíte chodbami sto metrů pod zemí od jedné solné jeskyně ke druhé. Do soli jsou tu vytesány nejrůznější obrazy a osobnosti polských národních dějin, modely ukazují, jak byla sůl ve středověku dolována. Nás solné doly ale moc nezaujaly a příště už sem asi nezavítáme.

Poslední plánovanou zastávkou je královské město Krakov. Poprchává a zmáčený Krakov nás na první pohled moc neláká. Teprve když se odpoledne vyjasňuje, objevujeme jeho krásu. Královský hrad je plný turistů s dlouhými frontami u pokladen. Volně přístupný je jenom hradní chrám, který ale určitě stojí za návštěvu. Centrální náměstí s historickými domy nemůžeme vynechat. Uprostřed náměstí není radnice, ale jen její pozůstatek v podobě vysoké radniční věže. Budovu radnice tak zastupuje dodnes fungující historická budova tržnice plná stánků s nejrůznějšími suvenýry. Prohlídka centra Krakova nám zabírá necelý půlden. Je pět hodin odpoledne a vydáváme se k domovu. Na cestě k české hranici zastavíme ještě ve městě Pština (Pszcyna) s barokním zámkem, krásným parkem a skanzenem. Bohužel je už pozdě večer a všude je zavřeno. Procházíme se aspoň parkem okolo zámku a pořizujeme poslední fotky z Polska. Domů nám zbývá necelých 500 kilometrů a krátce po půlnoci naše putování Polskem končí. Najeli jsme 3 382 kilometrů a viděli to nejdůležitější ze středního a východního Polska. Určitě se sem někdy vrátíme!

Text a foto: Petr Závodský