Od Karla Maye jsme si vypůjčili název jedné z jeho knih, který vystihuje naše zatím poslední putování…

Autor příběhů Oldy Šetrného a jeho věrného pokrevního bratra Vinnetoua, které se odehrávají v Americe, v níž autor zřejmě nikdy nebyl, je autorem i dobrodružné knihy uvedené v titulku. Asi nebyl nikdy ani v Albánii, což není na závadu, je­li to pěkně vymyšleno. Protože bychom to neuměli tak pěkně vymyslet, držíme se v následující reportáži jen námi ověřených reálií.

6. června 2017 vyrážíme z Pardubic přes Slovensko, Maďarsko, Srbsko a Černou Horu do země orlů, bunkrů a mercedesů (dříve většinou kradených – dokonce tehdy koloval slogan: přijeďte k nám, vaše auto je již tady). Na slovensko­maďarském hraničním přechodu Rusovce kupujeme známku na maďarskou dálnici a první nocleh absolvujeme po asi 670 km z Pardubic na neplaceném parkovišti na nábřeží řeky Tiszy v Szegedu. Ráno překračujeme hranici do Srbska. Vjíždíme na dálnici, kterou platíme až před Bělehradem částkou 4 eura. Míříme do Černé Hory, překračujeme její hranice a kaňonem řeky Morača sjíždíme do hlavního města Podgorice (dříve Titograd, tento název se ještě objevuje), kde spíme na neplaceném parkovišti poblíž nádraží. Odtud je to už jen kousek na hranice s Albánií, neboli země Škipetarů.

Ač se jedná o jeden z hlavních albánských silničních přechodů (Hani i Hotit), máme dojem, že jedeme po nějaké nevýznamné okresní silnici. Hranice překračujeme bez problémů asi za 10 minut, dostáváme razítka do pasů (dnes v Evropě dosti neobvyklé), vzhledem k tomu, že Albánie není součástí EU, zřejmě zde neplatí v hraničním režimu naše občanské průkazy. Hned za přechodem v Kopliku odbočujeme na bílou silnici směr Ducaj, do hor směr pohoří Prokletie. Cesta je úzká, vede zpočátku mezi levandulovými a tabákovými poli, ale bez provozu a tudíž přijatelná. Někde v tomto pohoří přišli před nedávnem o život dva čeští turisté rukou lupiče. Tato událost vyvolala v Albánii masové protesty, byly pořádány smuteční průvody s českými vlajkami. Zdejší lidé nechtějí, aby byli spojování s podobnými případy.


Cesta vedoucí údolím poskytuje krásné výhledy na okolní hory, ale není stavěná pro obytná auta. Proto v osadě Bogö otáčíme a vracíme se. Na začátku cesty je příjemná místní hospoda, kde si dáváme za 0,5 eura výborné espresso. V zemi platí měna albánský lek, ale eurem můžete platit také a vracená částka je poctivě přepočtena v platném kurzu na leky (přepočteno orientačně přes euro je 1 Kč asi 5 leků, oficiální kurz v té době byl 133 leků za 1 €). V obchodech je však problém platit kartoua všechny bankomaty vyjma Raiffeisen Bank vydávají jen leky.

Země benzinových pump

V obci je jakési informační středisko, protože následující hory jsou zřejmě součástí přírodního parku. V otevřeném objektu nenacházíme žádný personál, ale alespoň čisté WC evropského stylu. Jsme však přece jenom na Balkáně, v celém objektu neteče voda. Byli jsme na skok v Albánii asi před 10 lety a od té doby se mnohé změnilo. K charakteristice země jako země orlů, bunkrů a mercedesů přidáváme ještě země benzinových pump (mnohde i rozestavěných). Albánští řidiči jsou prý jedni z nejhorších v Evropě, ale nám to tak nepřipadalo. Předjíždění na plné čáře však zřejmě patří k místnímu folkloru za přihlížení dopravní policie.

Na silnicích jsou časté kontroly, ale ty se týkají většinou místních řidičů. Hlídka nás zde zastavila pouze jednou, a po zhlédnutí naší značky s omluvným úsměvem pokynula, abychom bez kontroly pokračovali. Všude jsou značky omezení rychlosti na 50 km/h, ale nikdo to nedodržuje. Ač se v Albánii těží ropa, byli jsme v Černé Hoře varováni před kvalitou pohonných hmot. Na pláži nám však místní řidič poradil tankovat u značky Kastrati Petroleum. Dali jsme na jeho radu a neměli problémy. Benzinových pump je zde enormní množství, často i nedostavěných. Mnohde je součástí i myčka s nápisem Lavazho, někde toto zařízení obstarávají místní kluci s hadicí. Na poutačích pump uvidíte loga platebních karet, přesto často tyto karty neberou.

Po krátké horské etapě míříme do prvního velkého albánského města Skadar. Vládne zde čilý balkánský ruch, tedy spíš chaos. Nad městem se tyčí rozvaliny největší pevnosti v Albánii a zřejmě i na Balkáně. Protože se jedná o skvostné výhledové místo s možností přehlédnout Skadarské jezero, jehož část leží v Černé Hoře, odstavujeme auto a pěšky jdeme k pevnosti. U vstupu platíme 200 leků za osobu a nelitujeme. Je odtud vidět panorama hor, které jsme opustili, a dohlédneme i k Jadranu. Opačným směrem je vidět pod pevností známá, dnes již uzavřená, Olověná mešita.

Nejhezčí albánská pláž

Cítíme únavu, proto odbočujeme ve městě Lezhë k moři do letoviska Shëngjin, kde míníme strávit den. Pláž dlouhá asi 2 km patří údajně k nejhezčím v Albánii. Parkujeme vedle chodníku a protože stání mimo kempy je v Albánii tolerováno, strávíme zde i noc. Slyšeli jsme sice krávy a toulavé psy, ale jinak byla noc klidná. Od rána si užíváme koupání v moři a po odpočinku vyrážíme směr Tirana. Jedeme po neplacené pobřežní dálnici, na které jsou osazeny kruhové objezdy a pruh pro cyklisty, bohužel scházejí ploty.

Asi 20 km před Tiranou odbočujeme do města Krujë, které je známo hradem na vysoké skále. Mate nás, že není nic takového vidět. Po přejezdu horského hřebene se však ujistíme, že jedeme dobře. Ve městě jedeme stále nahoru, co to jde, k citadele. Zbytek cesty se proplétáme pěšky historickými uličkami plnými suvenýrů. Mimo výraznou původní věž je součástí hradu moderní napodobenina historické tvrze. Vstup do areálu hradu je zdarma. Ve tvrzi je moderní placené muzeum věnované hrdinovi albánských dějin Skanderbegovi. Ve městě pod hradem se pokoušíme vyměnit peníze ve směnárně, na naši nabídku Kč však nereagují.

Ve městě (jako ostatně v celé Albánii) jsou časté stánky s ovocem a zeleninou. Ač to není uváděno, většinou se jedná o kvalitu bio, protože místní chudí zemědělci nemají na to, aby kupovali drahá umělá hnojiva. Po odjezdu z Krujë míjíme Tiranu a směřujeme přes Elbasan k Ohridskému jezeru. V Elbasanu bylo kdysi 9 harémů a 25 mešit, to však již dávno není pravda. Stalo se z něj průmyslové město, kde však po pádu režimu přišli lidé o práci. Za městem vyhledáme termální lázně Llixha. Kromě zápachu z vlažné vody, která není určena ke koupání, nás zde nic neupoutalo.

Hory s milými „čerty“

Nedaleko před hraničním přechodem do Makedonie odbočujeme po bílé silnici a hledáme starý osmanský most Golikut. Stojí za návštěvu, i když silnice místy vypadala, že již nikam nevede. Most je dimenzovaný na tehdejší provoz, kdy tudy prošel maximálně jeden oslík s nákladem, a to ještě nesměl trpět závratí. Pak již vyjíždíme serpentiny do sedla nad Ohridským jezerem. Po levé ruce necháváme přechod do Makedonie. Celý přechod hřebenu je vyřešen velkoryse, nezadá si co do kvality s podobnými úseky v alpských zemích. Sjíždíme dolů k jezeru a míříme do malé vesničky Lin. Trochu jsme to s vjezdem do vesničky přehnali, protože ulice byla jen o něco málo širší než naše auto s tím, že jsme nevěděli, zda se dá na konci otočit. Naštěstí to jde! Malého odbočení nelitujeme, protože ve vesničce je bazilika z 5. století (máme u nás nějakou stavbu z 5. století?), kterou hlídají dva místní dědoušci. Chtěli se s námi dorozumět, ale měli jsme to všichni těžké.


V horách se několikrát zastavujeme s místními a i když někteří Albánci vypadají jako čerti, poplácáme oslíka, podáme ruku a dáme najevo, že se nám v Albánii líbí. Během cesty jsme s překvapením zjistili, že se někde domluvíte i rusky. Podél silnic prodávají rybáři sladkovodní ryby z jezera. Tito prodavači účtenky nemají, ale většinou všude v obchodech dostanete tištěný doklad. A mimochodem i zde je velký rozdíl koupit si pivo v obchodě za cca 90 leků, nebo v restauraci, kde stojí i 250 leků.

Na noc zastavujeme na jižním břehu Ohridského jezera, vedle 5 km dlouhé promenády města Pogradec. Ač jsme ve vnitrozemí, zvedá se vítr a vlny jezera se vyrovnávají mořským. Je všední den, ale večerní korzo podél barů, restaurací a kaváren je plné lidí. Pánové zde nosí saka, což zřejmě patří k dobrému tónu. Vedle našeho auta se usazuje prodavačka cigaret, která prodává cigarety po jednom kuse, policie ve službě sleduje v kavárně v televizi fotbal, žádné nebezpečí tedy nehrozí. V noci registrujeme kolem auta nějaký ruch, ale to jen místní technické služby zametají a čistí ulici.

Před nástupem obávané etapy zastavujeme ve městě Korča. Je zde patrný muslimský vliv, v kavárnách sedí pouze muži. S alkoholem to však nebude tak zlé, ve městě je známý pivovar, který byl částečně rekonstruován zařízením firmy ZVU Hradec Králové. Míříme do zahradní pivovarské restaurace, pivo za 70 leků (14 Kč) je výborné (je vidět, že zařízení dodala česká firma). Vyhlášený pivní festival, který se koná v polovině srpna, však nestihneme. Město má svou atmosféru, říká se mu také Paříž Albánie. Korča, jako většina větších turisticky atraktivních lokalit, má informační kancelář, avšak jakýkoliv drobný prospekt je zpoplatněn.

100 km plných obav

Čeká nás nejobávanější úsek cesty, a sice zhruba 100 km žluté silnice s minimálním osídlením. Mizerná kvality vozovky (šotolina, minimálně asfaltu, díry, chybějící svodidla…) byla zřejmě ještě nedávno ve většině Albánie, ale situace se rychle mění. Celá oblast je náhorní planina, silnice vede ve výšce cca 900 m nad mořem. První benzinová pumpa je cca 60 km od Korče. Cesta je vhodná pouze pro kratší obytná auta, nikoliv přívěsy. Tento úsek, většinou bez signálu, jedeme téměř celý den. Ještě než zaparkujeme na noc, vyzkoušíme přírodní termální koupaliště u osmanského mostu Kaduit. Most je stále používaný, samozřejmě jen pro pěší, co netrpí závratí. Sirné prameny mají teplotu cca 40 °C. Na parkovišti u koupaliště by se mělo platit asi 100 leků za den, což je asi 20 Kč. Na noc odstavujeme auto ve městě Përmeti známém výraznou skálou, na kterou vede ocelové schodiště.

V této části je nutné objet výrazný horský hřbet Lunxhërisë, podle mapy přes něj nevede přijatelná silnice. Používáme mapu 1:550 000, považujeme ji za plně dostatečnou. Za hřebenem je město Gjirokastër, které je celé pod lešením (zřejmě dostali nějakou dotaci na obnovu). Nad městem se tyčí výrazná pevnost, kterou nemůžeme vynechat. Do pevnosti je vstupné 200 leků a součástí je i expozice zbraní. Nakonec je tím nejlepším na celé pevnosti nádherný výhled na město a okolí.

Blížíme se k nejjižnějšímu bodu naší cesty a ubytováváme se v kempu v Ksamili. Stojíme těsně u moře, koupání je nádherné, denní cena kempu je 10 € (obytný vůz, 2 osoby, elektro a lehátka se slunečníkem). Trochu rozpačitě pozorujeme poničené železobetonové stavby v okolí, tipujeme zemětřesení. Na přímýdotaz nám místní toto podezření vyvracejí. Zřejmě se obávají, aby si oblast s touto reputací neuškodila v očích turistů. Necháváme v kempu naše vybavení a sjíždíme na největší antické vykopávky v Albánii, do města Butrint. Před vstupem je velké parkoviště (myslím, že by se zde dala strávit noc).

Do areálu vstupuje me v 8 hodin ráno a jsme zde téměř sami. Vstupné je 700 leků, což je na albánské poměry dost, ale rozhodně nelze toto místo vynechat. U vstupu si můžete vybrat z prospektů v osmi jazycích, úplně první je prospekt v češtině. Součástí města bylo samozřejmě divadlo. Jedná se o jeden z nejzachovalejších antických amfiteátrů na světě. Po návratu do kempu balíme a chystáme se kopírovat břeh Jónského moře.

Na okraji palermského zálivu je pevnost, posléze vězení Palermo. Za 100 leků můžete dovnitř, interiery jsou však bez jakéhokoliv vybavení. Ze silnice nad pevností je v zálivu vidět vjezd do tunelu na úrovni moře. Má být 650 m dlouhý a 12 m vysoký a byl určen jako úkryt pro ponorky. Nedoporučuje se však k němu přibližovat, neboť je to stále vojenské zařízení, ač budovy na pobřeží vypadají zanedbaně.


Zastavujeme v kempu v Himare. Nad námi se tyčí neobydlené romantické ruiny starého města, kam se během pobytu pěšky vypravíme. Kemp Moscato vedle oblázkové pláže spravuje otec se synem. Syn má vyvěšenu českou vlajku a na každého z ČR přátelsky volá: „Ahoj, jak se máš?“ Opět přijatelné ceny, přátelská atmosféra a točené pivo. Staromilsky odtud posíláme pohled, známka do ČR stojí 90 leků (18 Kč). Česká pošta je dále, do zemí EU tato služba přijde na 32 Kč.

Úžasný výhled z výšky

Po dvoudenním pobytu vyjíždíme přes Llogarëský průsmyk směr přístav Vlorë. Výjezd serpentinami po kvalitní silnici je výhledovým bonbonkem pro spolujezdce. Nahoře však můžete zastavit a i řidič se může kochat pohledem dolů. Sedlo je ve výšce 1027 nad mořem. Tuto výšku máte v sedle pod sebou. Následuje opět sjezd o kilometr níž do přístavu Vlorë. Město má středomořskou atmosféru, jsou zde vysázeny palmy, a za minulého režimu zde byla čtvrť pro odpočinkové pobyty komunistických funkcionářů. Městem projíždíme s cílem prohlédnout si klášter Panny Marie na ostrůvku Zvërnec.

Bohužel měl pravdu průvodce z roku 2016, který uváděl, že dřevěný most na ostrov dlouhý 270 m může být propadlý. Byl! Tady to albánští soudruzi nezvládli. Auto parkujeme u Staré pláže na konci, kde je díky protějšímu ostrovu a klidnému moři skvělé koupání. Místo se prezentuje jako kemp a jsme zde za 10 € úplně sami. Tedy pouze s uvázaným hlídacím psem, ten byl ostatně v každém kempu. Kvůli nám byly otevřeny exkluzivní nové toalety. Opět je zde v ceně použití slunečníku i lehátek. Při domluvě kempu máme nějaké potíže. Plynou z toho, že albánský souhlas se dává najevo vrtěním hlavou. Zmatek ještě zvyšuje to, že albánské slovo „ jo“ znamená naše ne.

Protože zpět na plánovanou trasu musíme přes město, nemůžeme vynechat nedělní blešák, kde starší pánové vekslují s balíky peněz. Zřejmě se jedná o zcela počestnou živnost. V centru je několik skulptur připomínajících, že ve městě byla dne 28. 11. 1912 vyhlášena nezávislá Albánie. Vnitřní komunikace ve městě jsou mnohde horší než běžné silnice. Na silnicích se pracuje i v neděli a je vidět, že komunikační síť se zlepšuje. Trochu si musíme zvykat na to, že ten kdo vjíždí na kruhový objezd, má přednost. Z Vlorë vede kus neplacené silnice pro motorová vozidla řešené jako dálnice. Nesmí vás však překvapit, že předjíždíte koňský povoz a v protisměru jede cyklista. U křižovatek postávají stopaři, ale nemávají. Údajně (nezkoušeli jsme) když zastavíte, tak se předpokládá dohoda na částečném příspěvku na pohonné hmoty.

Často přejíždíme neprovozované železniční přejezdy, mnoho tratí je mimo provoz. V roce 1990 se většina Albánců stala obětí pyramidových her a proběhly zde velké nepokoje, při kterých byly mimo jiné vypáleny policejní stanice (a vyrabovány armádní sklady). Dnes se policajti se všemi přátelsky zdraví. Z Vlorë do Kavajë vede velmi dobrá nová silnice, naše D1 za ní výraz ně zaostává. Za Kavajë odbočujeme k moři do letoviska Golem, kde je sice krásná pláž, ale protože před pobřežím není žádný ostrov, je zde větrno, vlny a všudypřítomný písek. Pozorujeme místní rybáře, kteří vlečou svou loď na moře. Jejich práci jim nikdo závidět nemusí.

Po pláži táhnou skupiny cikánských dětí, které každého obtěžují. Platí však na ně rada, kterou jsme obdrželi: pokud jim z okénka auta dáte každému bonbon, okamžitě se vzdálí. Co však platí na toulavé psy, jsme nezjistili. Zbývá nám navštívit druhé největší město Albánie, přístav Durës. Město má krásnou pěší zónu, římský amfiteátr pro 15 000 osob, který lze celý obejít bez placení vstupného. V aréně mohlo současně vystupovat dvanáct párů gladiátorů. Pláže přímo ve městě nejsou. Náhodou narážíme na nádraží, vagony dělají svou devastací dojem, že projíždějí frontovou linií. Při bližším pohledu zjišťujeme, že lokomotivy, které tyto vagony táhnou, jsou motorové lokomotivy ČKD Praha typ T669, přezdívané čmelák. Jezdí zde zhruba od roku 1970 a zřejmě ještě dlouho jezdit budou.

Na shledanou, Albánie!

Blížíme se k lokalitě Murriqan, což je moderní, minimálně zatížený, hraniční přechod do Černé Hory. Kupujeme suvenýry, a sice kvalitní albánský koňak (kdysi se dovážel i k nám) a fíkovou marmeládu, a loučíme se. Po Albánii jsme najeli 1 171 km a dle ukazatele nad silnicí to máme do Prahy 1478 km. Cesta nám ještě nekončí, ale Albánii můžeme shrnout takto: země má u nás zcela neoprávněně špatnou pověst, sami jsme měli strach, ale cestu sem lze jen doporučit. Je však třeba pospíchat, země se rychle mění, modernizuje se i s negativy, která tato modernizace přináší. Tedy: murupafshim (na shledanou)!

Kopírujeme pobřeží Jadranu a naší první zastávkou v Černé Hoře je Stari Bar. Toto je již pouze turistická záležitost, dost zkomercializovaná. Parkujeme na bezplatném parkovišti u hřbitova, vlevo ve směru do kopce. Těsně před vstupem do města je parkoviště s poplatkem 3 eura. Vstupné do města činí 2 eura za osobu. Turci při svém odchodu v roce 1881 odpálili ve městě dvě skladiště střelného prachu a je to vidět: v podstatě se jedná o ruiny, místy zakonzervované.

Máme neúplné informace, že je možné z přístavu Bar do Bělehradu odvézt auto vlakem a pokoušíme se o to. Autovlaky od poloviny června po dobu 2 měsíců skutečně jezdí, ale protože jsme podrobně nezkoumali internet, tak se teprve na nádraží dozvídáme, že je možno naložit automobil do výšky 155 cm – naše výška 260 cm tedy nepřichází v úvahu. Vlak by odjížděl odpoledne okolo 17. hodiny a bylo by tak možné vidět alespoň část železnice, na jejímž počátku se koncentruje část z asi 250 tunelů a 200 mostů. Druhý den asi v 5 hodin ráno je pak vlak v Bělehradě, a tak si můžete ve vlaku odpočinout. Cena za osobní auto je 32 €, za osobu 21 €. Z Bělehradu vyjíždí vlak po 20. hodině a v Baru je po 11. hodině dopoledne. Nám se to nepodaří a tak se rozhodujeme, že ještě navštívíme některá místa v Černé Hoře. Po krátkém odpočinku na kamenité městské pláži v Baru jdeme do města, kde nás překvapí úplně nový (ještě není uveden ve starším průvodci), velký a skvostný pravoslavný kostel.

Následuje přímořské městečko Sutomore. Je vidět, že začíná sezona, ale daří se nám postavit auto na kraj chodníku, vykoupat se a vyspat. Ráno odjíždíme do blízkého kempu Buljarica a trávíme zde den u moře. Cena je 13 € bez elektřiny. Nad lokalitou je monastir se třemi kostelíky, takže je kam jít. Kemp je situovaný na pláži a je zde úplně volno. U místních se snažíme dozvědět, zda existuje mapa kempů Černé Hory, ale po dlouhém vyptávání zjišťujeme, že nikoliv. Ceny jsou zde daleko příjemnější než v Baru: čevabčiči stojí 2,5 eura, v Baru to byla 4 eura. Následný den se zastavujeme v letovisku Petrovac. V jeho centru je placené parkoviště, kde lze parkovat celý den a noc za 2,5 eura. Aniž bychom této lákavé příležitosti využili (snad příště), opouštíme pobřeží a míříme do bývalého hlavního města Cetinje. Před Budvou ještě zahlédneme z horní komunikace ostrůvek milionářů Sveti Stefan (Sophia Loren zde však zřejmě není, a tak se ani my nezdržujeme a u moře končíme).


Cetinje, ač má v současnosti pouze asi 20 000 obyvatel a je srovnatelné co do počtu obyvatel například s naší Chrudimí, nemůžeme vynechat pro jeho živou atmosféru. Navštěvujeme bývalý palác posledního černohorského monarchy, krále Nikoly I. V budově je rovněž velká sbírka obrazů. Zaujala nás zejména plátna českého malíře Jaroslava Čermáka, který je svými obrazy rázovitých Černohorců v Černé Hoře známější než u nás. Ještě letmo nahlédneme do současného hlavního města Podgorica, které bylo ve 2. světové válce prakticky vymazáno z mapy. Zde stojí za pozornost asi jen malá původní část Stará Varoš, je však vhodné vydat se tam navečer.

Dvacet dnů je za námi

Zbytek Černé Hory je už jen stoupání na sedlo Cajetina v Srbsku, kde přenocujeme spolu s několika kamiony TIR u restaurace Borova glava. V Srbsku nás maličko znervozňují cyklisté na dálnici a malé traktory, ale to asi k Vojvodině patří. Hranice do Maďarska za Suboticou je opatřena vysokými ploty (přechod Tompa), avšak korektní maďarští celníci pracují tak, že za 15 minut máme hranice za sebou. Protože jsme celý den jeli přes rozpálenou Vojvodinu, nepohrdneme za hranicemi kempem s termálními bazény ve městě Kiskunhalas. Cena se vším a za vše činí 4 000 HUF za noc (obytné auto s dvoučlennou osádkou, elektro, termální bazény v ceně) s tím, že půl kempu je určeno pro osádky se psy, druhá polovina je bez psů. Dáváme si místní világos sör (světlé pivo), ale to už je jiný příběh… Doma na tachometru máme po dvaceti dnech na cestě o 4 000 km více.

Text a foto: Jana a Jiří Chválovi, redakčně upraveno